Galaxy Team na Südtirol Dolomiti Superbike 2012
Znovu po roce jsme se vydali ke startu na italském maratonu Südtirol Dolomiti Superbike, který se honosí přízviskem „nejtěžší maraton v Dolomitech“. Tentokrát se trať jela v opačném směru, tedy proti směru hodinových ručiček, což přineslo de facto úplně nový závod. Výsledkově jsme si s Frantou polepšili a obsadili šesté a sedmé místo v kategorii.
Do jižního Tyrolska jsme i letos vyrazili s dvoudenním předstihem. Je totiž potřeba si odpočinout po dlouhé cestě, zvyknout si na vysokou nadmořskou výšku a vůbec se rozkoukat. Stejně jako vloni jsme bydleli v rodinném penzionu ve vesnici Obertilliach na rakouské straně hranice, a to v nadmořské výšce 1450 metrů nad mořem. Nezdá se to, ale je to velký skok z 250 metrů nad mořem, kde bydlíme normálně, na což nás upozorňovaly mimo jiné bolesti hlavy.
Cesta uběhla jako voda, a to především díky šoférovi Honzovi, díky němuž jsme těch devět hodin cesty absolvovali v pohodlí Oakley-transitu. Do Obertilliachu jsme dorazili v podvečer a jeli se na chvíli projet na kolech. I v pátek, den před závodem, jsme měli v plánu krátké projetí, ale protože dopoledne pršelo, vyrazili jsme do Villabassy pro startovní čísla a na kolo se vydali až odpoledne poté, co se vypršelo. To jsme zamířili na Porzehütte, odkud jsou až kýčovitě krásné výhledy.
Den D
V sobotu vstáváme brzy, už před pátou. Musíme do sebe nasoukat snídani, a to co možná nejvydatnější, protože nás čeká těžký den. Před půl sedmou startujeme směr Villabassa, máme naspěch, protože do závodu startuje 3500 lidí a může být problém najít místo k parkování a především na startu. Broňa, který nám dnes dělá bafíka, s námi jede jak k ohni. Když vystupujeme z auta, div nevyhodíme snídani. Žaludek jak na vodě 
S místem ke startu je to složité. Sice jsme si vloni vyjeli umístění v top100, takže bychom měli startovat z úplně prvního sektoru, ale namísto toho stojíme někde uprostřed patnáctisethlavového davu. A to se ukázalo být velkou chybou. Krátce po startu se totiž trať zvedne a zúží, takže se vytvoří špunt. Špice na nic nečeká, zatímco my jedeme na kašpara rychlostí chůze. Hned jak to jde, jedeme zase tempo a předjíždíme jednoho za druhým. V úvodním patnáctikilometrovém kopci jsme se s Frantou trochu rozdělili, já projíždím občerstvovací stanicí na Prato Pizza cca 130., to už máme v nohách 15 kilometrů a prvních 1000 metrů převýšení!
Franta mě doletěl na konci sjezdu do údolí, po rovinatém úseku okolo jezera Lago di Landro si prožívám menší krizi a ztrácím asi dvě minuty, které pak horko těžko smazávám na rovině přes Toblach. Následuje vrchařská prémie u Rifugio Baranci, která je na 45. km, a mě se konečně povedlo dojet si skupinku, v níž se udržel Franta. Bohužel Broňa zůstal zaseklý v koloně, takže občerstvení neproběhlo podle domluvy. Jsem bez jediné kapky pití, slunce začíná pálit a před námi je desetikilometrový kopec na vrchol Monte Croda Rossa. Pot ze mně doslova teče, trošku mi začínají cukat lýtka, ale posunuju se dopředu na 111. místo celkového pořadí, ohlížím se po Frantovi, ale nevidím ho.
Na vrcholu Monte Croda Rossa doplňuju bidon a škemrám ještě jeden. Jestli to nechci odskákat, musím se prolít vodou. Přihodím banán a tyčku, ať se s tím žaludek nějak rozumně popere a pouštím se společně s italskou mistryní Danielou Veronesi. Po rychlém a mírně technickém sjezdu následují nádherné úseky po horských pěšinách, dřevěných mostcích a s nádhernými panorámaty. Je mi zle od žaludku, ale tu krásu kolem vnímám. Je to nový úsek, ten se vloni nejel a jezdí se jen při tomto směru vedení trasy.
Po rychlém sjezdu do údolí Drávy mi ve Vierschachu Broňa doslova vnucuje dva bidony. A dobře udělal, protože jinak bych tam pěkně vykvetl. Předposlední kopec bere hodně sil, měří deset kilometrů a znovu stoupáme do takřka 1900 metrů nad mořem. Navíc pořád na slunku. Sahám do kapsy po posledním Powergelu, snad už to bude stačit. V rychlém šotolinovém sjezdu letíme tak 80 km/hod. a v duchu si říkám, jak bych dopadl, kdybych lehnul. Nic příjemného by to určitě nebylo a tak doluju poslední zbytky soustředěněnosti, což už po více než pěti hodinách jízdy jde těžko. Poslední těžká stojka a pod ní občerstvovačka a povzbuzení od týmového kolegy. Jedu spíš už jen zdržovačku, ohlížím se, ale Frantu jsem neviděl už půl dne. Poslední zbytky energie ze všech vysávají poslední „brdky“ před cílem, pak rychlý sjezd, další brdek po asfaltu na velkou, další rychlý rozbitý sjezd. Pustil jsem to, nějak to dopadne. Poslední kilometr vede v ulicích Villabassy, užívám si to.
V cíli jsem 96. celkově, což je zatím nejhorší výsledek za ty tři účasti tady. Ale nikdy jsem po startu nešel skoro pěšky jako letos. Franta k mému velkému překvapení finišuje jen místo za mnou, dělí nás asi 12 vteřin. A v kategoriích jsme šestý a sedmý. Byla to krása. Sice to chvílemi bolelo a vypocené tekutiny jsem doplňoval ještě dva dny, ale Dolomiti Superbike prostě má svou atmosféru a sílu, která mě sem pravděpodobně dotáhne příští rok znovu…
Na závěr velké díky Broňovi za profesionální podporu v závodě a Honzovi Kučerovi z Oakleyshop.cz za morální podporu a transportní služby!
Tomáš Gladiš
www.galaxyteamhranice.cz
